Canisterapie s barzojem
Dobrý den, četla jsem, že žádáte nové příspěvky na web. Také bych se ráda podělila o zkušenost a radost z možnosti trávit život s barzoji. Před sedmi lety jsme mohli být poprvé kamarádi překrásné barzojí princezny Aylin z chovatelské stanice Balverts, Velký Beranov. Něžné stvoření, které jsme si zamilovali okamžitě všichni, pro svou křehkou, jemnou, velmi hodnou povahu. "Smíme" s naší "fon Aylin" sdílet čas dodnes a věříme, že ještě dlouho budem.
Byl to únor 2014, když se mi na monitoru pc objevila fotka malého barzojka, s neskutečnou, tmavou, výraznou kresbou kolem očí. Díval se na mě z toho obrázku a doslova mne uhranul. Pořídili jsme tedy Aylin kamaráda z chovatelské stanice Bistkupstwo manželů Zapletalových. Dali mu jméno Lóbanec. Jak nám vysvětlila paní Zapletalová, po hanácku polibek. Nechali jsme mu ho a on dostál svému jménu. Dnes opravdu rozdává lásku, radost, polibky nám, ale i jiným lidem. Dospělým i dětem.
Lobyho vyrovnaná, laskavá povaha mne přivedla na nápad zkusit canisterapii. Navštěvovali jsme kurz v Ostravě už v 15-ti měsících jeho mladého života. Povaha se ale mění, na zkoušky z canisterapie jsme si počkali na podzim do letošního roku, kdy na Silvestra slaví Loby své tři roky.
Zkouška byla náročná, výcvikové centrum Alfa v čele s paní Libuší Kulawiak, zkouší na přihlášených psech vše, co se jí v její letité praxi canisterapie přihodilo nečekaného, lásku k lidem i poslušnost.
Pes se za žádnou cenu nesmí projevit agresivně, at už ucítí bolest, hrne se na něj skupina křičících dětí, ozvou se ohlušující rány a křik. Náš Loby se projevil, jako naprosto vyrovnaný, hodný, poslušný kluk. Zkoušky zvládl bez ztráty jediného bodu a poklonu paní zkoušející. - "Tohle zvládne jeden chrt ze sta".
Začli jsme tedy s Lobym"pracovat". S kolegyní Martou, její kříženkou Justýnkou. Navštěvujeme školy, školky, lázně, domovy. Při návštěvách mateřských školek, kde se už z chodby ozývá křik dětí Loby rozhoupá ocas jak to jen jde. Učíme Lobyho poslechnout na posunky jen rukou. Za zády dětí se snažím psa ovládat. Rozchechtá se každý prcek, že ho veeeeliký pes poslouchá. Školní hřiště a zahrady. Loby běhá v ječícím houfu dětí, užívá si her, závodů, pamlsků.
V Opavě jsme vyfasovaly v přízemí pána do 30-ti let. Drobného, ležícího, nemluvícího. Sestřička Lobymu vystlala vedle klienta místo plachtou. Pán trochu "vyvalil" oka, když se mu na postel zvedl tak veliký pesan, ale Loby si hned lehl. Zády se trošku opřel o pána. Povel "hají" jsme zvládli už v roce. Ten človíček se usmál, pootočil pomalu k psovi, objal psa kolem krku a přitulil se. Prsty křečovitě sevřené jakoby v pěstičku. Nešlo povolit. Je zvyklý na psy, přede mnou chodila paní Kulawiak s malou šeltií. Seděla tam se mnou, byl to přeci jen můj první ležící klient. - "Tak, Pavli a teď nech pána si psa užít" . Dřepla jsem si k posteli a pohladila pánovi ruku. Koukal na mě, usmíval se, bořil obličej psovi do kožichu.
Snažil se psa hladit. Sledovala jsem Lobance. Ležel...u cizího člověka....koukal na mě, hlavu položenou na polštáři a ani se nehnul, jako by věděl, že se hnout nesmí.....nebylo potřeba žádného napomínání. Pesanovi ještě nejsou tři, je to vlastně puboš, měla jsem z polohování strach, že mi ležící lidi neohrabaně pošlape....nestalo se tak. Libuše něco povídala jak to tam chodí, koho všeho mám dále, ve kterých patrech a přiznám se, že jsem jí poslouchala jen tak na půl ucha. Loby mě překvapil, že leží s pánem tak dlouho. Přikryla jsem pánovi ramena dekou, přišlo mi, že je tam chladno. Ruka pod krkem psa se pohybovala víc, snad chuť pejska hladit, vyšší teplota psa zapůsobila dobře. Paní Libuše otřelá chytla "Péťu" za ni a povídá mi- "koukej stačí dvacet minut a křeč je fuč" Vážně, ten člověk měl prsty uvolněné, rozevřené, nimral se v tom bílém, hebkém kožichu barzoje. ....Funguje to.....opravdu tohle funguje.
Lázně, sanatoria, lidé s lehkým i těžším postižením se mohou přitisknout, lehnout, hladit, probírat se srstí.... Loby sice nováček v oboru ale, jako by cítil, že má v danou chvíli jen ležet, zahřát špatně se prokrvující končetiny, zklidnit sebe i člověka, který ho k sobě chce nebo potřebuje. Pomáhá vracet radost ze života, zpříjemnit všední den nemocným, postiženým, zdravým dětem v družině, seniorům v domovech. Jsem na něj tolik pyšná. Aylin i Loby jsou různé povahy, ale taky oba naprosto odevzdaní "své smečce".
Autor: Pavla Dejová